na Blog.cz

Začíná se nevinně. Úsměvem, zakopnutím, pohledem. Jeden vyšle signál, druhý ho zachytí a buď na něj reaguje, nebo nikoli. Komunikace v nejprostším schématu. Děláme to všichni při plném vědomí, ač mnohdy nevědomě. Třeba jste náhodou pozdravili někoho, o kom jste si mysleli, že se znáte, nebo jste omylem někomu šlápli na nohu a vyvinulo se z toho posezení v parku.

Když do našeho jednoduchého vzorce vsuneme další proměnné, např. příjemný vnější vzhled a pěkné počasí, dostaneme několikanásobně víc možných výsledků. Nejsem matematik a čísly posedlým jedincům vzkazuji, ať se ani nesnaží vzít tužku do ruky, protože zde nechci psát o rozličných nepravděpodobných setkáních dvou jedinců. Ne, píšu o tom, co vidím, co zaslechnu, co mě napadne při slovech v řeči. Píšu o mnohotvárnosti našich životů, která není hmatatelně zachytitelná ani jednoduše popsatelná.

Proč ten podivný začátek? Život se totiž dá nazírat z různých stran, pojmenovávat mnoha jmény s přívlastky, přirovnávat a opisovat. Pro někoho je cestou, pro jiného výzvu, dalšímu možností. Pro mě je komunikací. Žijeme tím, že se střetáváme s okolním prostředím, že na něj reagujeme, a právě toto se dá zabudovat i do širší definice komunikace. Komunikace probíhá v různých modech, způsobech, kanálech, má rozličné formy a rysy, proč bych tedy nemohla označit interakci člověka s okolím jako komunikaci? Samozřejmě neprobíhá pouze pomocí jazyka, řeči, ke stejnému účelu se dá využít lidské tělo, jeho poloha, gesta, mimika, hmatové prožitky obecně, ale stejně tak i nehmotné výrazy, pohledy a myšlenky o něčem. Přemýšlení je uchopování věcí, reálně existujících i abstraktních, zacházení s nimi, tedy opět komunikace (s tím, o čem přemášlíme). Veškeré tyto filozofické úvahy však vycházejí z konkrétních podnětů. A tak, když potkám na ulici růžové vlasy, neuvažuji dál jen o nich, posouvám komunikaci s nimi na jiné úrovně. Což mi připomíná...

Jarní čas je typický probouzející se přírodou. Teprve nedávno jsem si jí všimla, chodívám totiž často s hlavou skloněnou a zahloubanou, těžkou množstvím starostí. Naštěstí i tam dole, kam při jedné spěšné chůzi, zalétl můj pohled, se mi v podobě rozkvetlé fialky zjevil rozum. Nemá smysl spěchat kvůli něčemu, co pro mě neznamená víc, než vrásku na čele. Zastavila jsem se, sklonila a rychle utrhla ten kvítek (protože mám nenechavé prsty). Pak jsem si řekla, že bych mohla obnovit své psací chvíle. Dlouho, velice dlouho jsem nic nenapsala a ano, mělo to svůj důvod, ale ten už je pryč.

Ze všech koutů dýchá nové roční období. Ať procházím městem či přírodou, všude ho cítím. Stačí jemně pozvednout oči nad obzor a uvidíte to taky: obloha se barví z bílé do modré, šedavé mraky se temně vybarvují a v noci, když se roztrhne bělavá clona, vysvitne měsíc a pohladí vás po tváři stejně jako za dne slunce.

Už dávno nebydlím tam, kde jsem vyrostla, přesto se mě i zde, ve městě, které je mnohdy temnější než černočerná jeskyně, se mě zmocňuje touha po dálkách a cestách, když uslyším zacvrlikání z nebe, ohlédnu se a zastavím, protože to volání je na mě. Jenže já nemám křídla ani se nenechám unášet říčním proudem, nemohu následovat hlas přírody. Ač vím, že pochází od jiného druhu života, rozumím mu, neboť lidé jsou v podstatě podobní jiným živým tvorům. Věřím, že i vy, mí čtenáři, se po prvotním usmání nad těmito bláhovostmi, zamyslíte a uvědomíte si, že tak cítite také.

Všechny fotky, které jsem zveřejnila v prosinci, byly focené na jednom místě (mohli jste si povsšimnout stejné omítky). Ještě dnes si je můžete přečíst na zdech volyňského vlakového nádraží. Takže kdokoli máte cestu tímto směrem, vystupte a pokochejte se moderním uměním na omítce. Básníci, kteří zde zveřejnili své kratší práce budou vděčni za další čtenáře, neboť to přispěje k jejich větší popularitě a díky tomu se snad i lépe prosadí na českém literárním trhu. :)